"Moje matka mne nikdy nepochválila...nikdy nebyla s ničím spokojená...nikdy si se mnou nehrála, neměla na mě čas a pořád jsem něco musel...A můj táta? Ten byl sice hodnej, ale nebyl nikdy doma, pořád něco dělal pro cizí lidi a s mámou se hádali..." Třeba takhle to mohlo být. Anebo trochu jinak, ale podobně. Výsledek je ovšem v každém případě stejný. Výsledkem je ta nejrozšířenější nemoc na světě, nemoc, kterou nazýváme nedostatek lásky, a to všech zúčastněných osob.
Podívejme se na souvislosti v úvodu. Táta byl hodnej, ale vzhledem k tomu, že neustále něco dělal pro cizí lidi a nebyl kvůli tomu doma, šířil tuto nemoc kolem sebe rychlostí kulového blesku. On sám neměl pro sebe hodnotu, a proto se nedokázal rozhodnout tak, aby se rovnovážně věnoval své případné práci a zároveň i rodině, kterou si vytvořil. Jeho nemoc způsobovala, že se snažil koupit si lásku okolních lidí tím, že se jim věnoval více než svým blízkým, jelikož s nimi zacházel jako sám se sebou. Jeho nemoc se samozřejmě šířila na jeho ženu, neboť měla pocit, že ji nemá rád, což byla pravda, neboť nebyl ochoten věnovat jí čas svého života. Oba pak, nemocní nedostatkem lásky, se vzájemně dohadovali a chtěli jeden druhému dokázat, jak moc mu ubližuje - ale jak si mysleli, že to dopadne?
Možná doufali, že když druhého usvědčí a dostatečně obviní a pošpiní, ten druhý se chytí za nos a dá jim konečně to, po čem toužili...lásku. A máma? Ta v tom jela s ním a šířila svou nemoc společně se svým manželem dál. Protože táta nebyl doma, byla na všechno sama. Nebyla spokojená se svým životem, necítila se milovaná, nestíhala a jejich rodinné společenství pozbývalo smyslu. Ale táhla svou káru dál. Manželovi vytvářela domov a čekala za to - co? No přece lásku. Protože ji samozřejmě nedostávala a nemohla dostat, přenesla nemoc i na svoje malé dítě. Záhy onemocněl i její malý syn. Začal si myslet, že je špatný, protože jeho máma neměla čas a chtěla, aby všechno dělal dobře, jelikož si myslela, že když bude mít perfektní dítě, bude i její hodnota vyšší. Synek se přestal projevovat, protože chtěl mámě vyhovět. Chtěl co? No přece lásku. Bál se něco chtít, neříkal, co si myslí, protože se snažil dělat to, co chtěla jeho máma, aby to fungovalo. Jenže ono to stejně nefungovalo, protože máma chtěla něco úplně jiného a on na to nemohl nikdy přijít. Syndromy nemoci se zvětšovaly. Bylo dusno až k zalknutí, všichni svou nemoc podporovali a snad se domnívali, že když budou dostatečně trpět, dostanou to, co chtějí. Snad konečně trochu lásky.
A do tohoto prostředí se narodila malá holčička. Velmi brzy onemocněla stejnou nemocí, nedostatkem lásky. Chtěla se narodit očekávaná a milovaná a nechtěla být nástrojem k získávání pozornosti svého otce. Cítila se nepřijatá a nemilovaná a rozhodla se na to jít od lesa. Zatímco její bratříček se snažil nepřidělávat nikomu problémy a dělal vždcky to, co si myslel, že ostatní chtějí, holčička dělala přesný opak. Často zlobila a trucovala, plakala a byla velmi často nemocná. Myslela si, že tak donutí otce, aby byl doma, a pomůže mámě získat to, co chtěla, jeho účast a přítomnost na rodinných aktivitách. Dosáhla ale přesného opaku, otec se domovu vyhýbal a máma na ni byla naštvaná, že je hrozné dítě. Z nedostatku lásky všech zúčastněných bojovala o pouhou pozornost za každou cenu, a tím stejně jako všichni ostatní ztrácela to nejcennější, co měla, svou vlastní lásku...
A protože měla holčička neustálé problémy, třeba často zvracela, málo vážila, protože nepapala, měla ekzém, tak se všechno točilo kolem ní. Jen na vysvětlenou, když zvracíme, nechceme přijmout situaci takovou, jaká je, když nepapáme, nechceme vlastně žít a trucujeme, když máme ekzém, jsme nespokojeni a máme pocit bezmocnosti.
Rodiče nedali lásku svým dětem a ani nikomu jinému na světě. Z jednoduchého důvodu - nedali ji ani sobě, nemohli ji tudíž poskytnout ani svým dětem. Prostě a jednoduše - pláčete na nesprávném hrobě. Mluvíme o dětech, ale kolik dospělých a někdy již starých lidí má svoje rodiče stále jako výmluvu pro svůj život a neustále touží po jejich lásce? Ale hlavně po lásce podle nás. Mohu se třeba zeptat jednoho starého pána, který si stěžuje, že nemá peníze na živobytí, proč si to tak zařídil. "No, to víte, paní, maminka se s námi moc nemazala, ráno na pole, večer z pole a děti, starejte se. Někdy jsme celý den ani nejedly."
"No, a jak to souvisí s vaším životem NYNÍ?" ptám se. Udiveně na mě kouká a snaží se, seč může, obhájit ještě svoji pozici oběti nedostatku lásky. Nechápe. "No, přeci je to už dávno, co nejste malé dítě, už jste velký kluk, a dokonce víc než velký, není to pravda? Vždyť svůj život žijete sám a věci si zařizujete podle sebe. Tak proč stále rozhoduje vaše matka? A vůbec, přece je už dávno mrtvá." Dědeček má v očích slzy. Rozhoduje sám a dobře to ví. Problém je jen v tom, že stále měří sebe očima své matky a jeho hodnotu určuje její chování k němu. Ale vlastně k sobě samé.
Nikdo na světě se nedokáže chovat k druhým lidem jinak než k sobě.
Kolik lásky či nelásky dáváme sobě, stejně tolik dáváme druhým!
Zdenka Jordánová: Láska | Vychovatelům dětí
http://www.duhovesrdce.cz/
Existuje mnoho slov, která bychom rádi řekli svým rodičům, ale bůhví proč se zdá těžké je vyslovit. Dokud se sami nestaneme rodiči, není pro nás jednoduché uvědomit si, jakými zkouškami rodiče procházejí, když se strachují o každý náíš krok a radují se z každého našeho úspěchu.
Stejně tak každý z nás doufá, že rodiče ty věci vědí, a proto zkrátka nemáme dost odhodlání, někdy jim je říci.
Jste mí největší hrdinové
Postavy z fantasy a scifi ať si nervózně kouří za rohem. To mí rodiče jsou skvělí, dali mi tolik radostných vzpomínek a jako na své největší hrdiny budu vždycky vzpomínat právě na ně! Dali mi nejenom život, vždycky byli nablízku v každé jeho nebezpečné zákrutě, vždycky mě podpořili i v těch nejrizikovějších obdobích.
Myslím na vás každý den
I když mám toho fakt hodně, stejně na vás myslím. A moje duše bude vždycky cítit spojení s těmi vašimi.
Jsem hrdý na to, že jsem vaše dítě
Nemusel jsem o to ani prosit, ani si to zasloužit a přesto jste mi vytvořili domov a vychovali mě. Udělali a dali jste mi všechno, aby ze mě mohl vyrůst dospělý, samostatný člověk.
Cením si všeho, co jste pro mě udělali
Existuje nekonečné množství drobností, které si člověk neuvědomoval, za které nepoděkoval. Ale vděčnost za ně žije v mém srdci, protože si vůbec neumím představit, jak bych bez vás dokázal v tomto světě žít.
Už rozumím
Vím, že nejste žádné ideály, že jste lidé. Všichni procházíme určitými zkouškami, nikdo před nimi není chráněn. Vy jste mi však i přes tahle úskalí dali život a vždycky jste mi byli oporou v těch zkouškách, které čekaly v životě na mě.
Hrozně se mi po vás stýská
Žiju daleko od vás, pokouším se rozvíjet svou kariéru a vytvořit svou vlastní rodinu. Ale i tak moc daleko po vás pořád teskním. Snad bych měl být blíž k vám, ale vy jste vždycky chtěli, ať o splnění svých snů usiluju. Budu se o to ze všech sil snažit.
Díky vám se ze mě stal dobrý člověk
Nezklamal jsem myslím ani sebe, ani své nejbližší; věřím, že se mi podařilo stát se velkorysým a silným člověkem. Díky vám vím, co je to soucit a lidská sounáležitost.
Miluju vás mnohem víc, než dokážu vyjádřit slovy
Láska se mnohem líp vyjadřuje skutky než slovy. V srdci ale cítím tolik lásky k vám, že kdybych ji chtěl vypovědět, trvalo by to celou věčnost.
Všechno, co jste pro mě museli obětovat, mám stále na paměti
Ne každý dokáže postavit děti na první místo a obětovat své vlastní zájmy. Ale vy jste to dokázali. Věnovali jste tomu všechno své úsilí. Ne z nějakého egoismu, ale aby mě bylo lépe.
Trápí mě stálý trach, že o vás přijdu
Musím se smířit s faktem, že nebudete v mém životě přítomni vždycky. Jednou ze mě bude člověk, který už nemá rodiče a to mě strašně děsí. Vím, že až tu nebudete, budu muset ve své cestě pokračovat. Jenom nevím, jak si s tím poradím.
Je mi to tolik líto
Udělal jsem tolik chyb! Umožnily mi naučit se něco nového. Chci vás ale poprosit o odpuštění, omlouvám se za bolest, kterou jsem vám nechtěně možná způsobil. Vím, že jsem se nejednou choval jako rozmazlený sobec.
Vždycky budete mými nejlepšími přáteli
Není možné vás nijak nahradit. Vždycky budete ti lidé, s nimiž se chci podělit o nejvýznamnější chvíle svého života.
Vám dokážu odpustit všechno
Neumím si představit, že bych se na vás pro cokoli zlobil. Náš vztah je pro mě cennější než cokoli, co jsme si snad navzájem způsobili. Někdy jste také chybovali a způsobili mi bolest, ale já vám to ze srdce odpouštím.
Mé děti budou důležitou součástí vašeho života
Mé děti vám nikdy nebudou vzdáleny. Budou šťastné, když budou trávit chvíle svého života s vámi.
Nikdy se s vámi nedokážu rozloučit
Vždycky zůstanete v mém srdci. Vzpomínky na vás budu vždycky chránit. Až tu nebudete, budete stejně stále se mnou.
http://www.pronaladu.cz/15-veci-ktere-musime-rici-rodicum/
|
