Z D R A V Í a R A D O S T
DUŠE | ||
|
1. Malá dušička a Bůh - Niele Donald Walsch 2. Individuální systemika -Artho Wittemann 3. Jak se v sobě vyznat
1. Malá dušička a Bůh - Niele Donald Walsch
A Bůh řekl: "To je báječné ! Kdo jsi ?" A Malá duše vykřikla: Já jsem Světlo !" Bůh se zeširoka usmál a pravil: "Správně ! Jsi Světlo." Malá duše byla šťastná, že přišla na věc, kterou si v Království měly uvědomit všechny duše. "Hurá, radovala se, "to je nádhera !" To, že věděla, kdo je, jí ale brzy nestačilo. Malá duše pocítila podivné nutkání a chtěla teď být tím, kdo je. A tak se naše Malá duše vrátila k Bohu a řekla: "Ahoj Bože ! Když už vím, kdo jsem, mohu tím také být ?" A Bůh na to řekl: "Chceš říct, že chceš být tím, čím už jsi ?" "Víš," odpověděla Malá duše, "jedna věc je vědět, kdo jsem a něco úplně jiného je tím také být. Chci vědět, jaké to je být Světlem !" "Ale ty už jsi Světlo !" opakoval Bůh a znovu se usmál. "Ano, ale já chci poznat jaké to je !" křičela Malá duše. "Aha," řekl Bůh, který se nemohl ubránit smíchu "měl jsem to vědět. Vždycky jsi měla ráda dobrodružství." Pak se Bůh přestal usmívat. "Je tady ale jedna věc..." "Jaká ?" zeptala se Malá duše. "Neexistuje totiž nic jiného než Světlo. Víš, nestvořil jsem nic, co bys nebyla, a tak pro tebe nebude jednoduché prožít sama sebe takovou, jakou opravdu jsi. Neexistuje totiž nic, čím bys nebyla." "Jak to ?" řekla Malá duše, kterou to trochu zmátlo." "Podívej se na to takhle," řekl Bůh. "Jsi jako svíčka ve Slunci. A jsi tam na správném místě. Spolu s miliony, miliardami dalších svíček tvoříte Slunce. Bez vás by Slunce nebylo Sluncem. Leda, že by to bylo Slunce bez jedné ze svých svíček... a to by vůbec žádné Slunce nebylo, protože by nesvítilo tak jasně. Proto je otázka, jak poznat sama sebe jako Světlo, když jsi světlem obklopena." "Hmm," zvedla Malá duše hlavu, "ty jsi Bůh. Vymysli něco ! Bůh se znova usmál. "Už jsem to vymyslel," řekl Bůh. "Protože nemůžeš poznat sebe sama jako Světlo, když jsi ve Světle, obklopím Tě tmou." "Co je to tma ?" zeptala se Malá duše. Bůh odpověděl, "To je to, co nejsi." "Budu se tmy bát ?" vykřikla Malá duše. "Jen pokud se tak rozhodneš," odpověděl Bůh. "Ve skutečnosti není čeho se bát, pokud se nerozhodneš, že to bude naopak. Vidíš, všechno si to jen vymýšlíme." "Aha," řekla Malá duše a hned se cítila lépe. Potom Bůh vysvětloval, že abychom mohli vůbec něco zažít, objeví se pravý opak. "Je to veliký dar," řekl Bůh, "protože bez něho byste nemohli poznat, jaké věci jsou." "Nerozeznali bychom teplo, kdyby nebyla zima, nahoře, kdyby nebylo dole, ani rychlé bez pomalého. Jak bychom rozeznali pravé bez levého ? Jak bychom poznali tady, kdyby nebylo jinde, nyní, kdyby nebylo jindy ?" ,A proto," řekl Bůh, "když jsi obklopena tmou, nehroz na ni pěstí, nezvyšuj svůj hlas a neproklínej ji." "Raději buď tmě Světlem a nezlob se na ní. Pak poznáš, kdo opravdu jsi, a všichni ostatní to také poznají. Nech své Světlo zářit tak, aby každý poznal, jak jsi jedinečná !" "Myslíš, že je správné druhým ukázat, jak jsem jedinečná ?" zeptala se Malá duše. "Samozřejmě !" usmál se Bůh. Je to velmi správné ! Ale nikdy nezapomeň, že 'jedinečná' neznamená 'lepší'. Každý je jedinečný, každý svým vlastním způsobem ! Přesto na to mnoho lidí zapomnělo. Když uvidí, že svou jedinečnost ukazuješ ty, pochopí, že je správné, aby byli jedineční také oni." "Hurá !" řekla Malá duše a začala tancovat a poskakovat, smát se a skákat radostí. "Můžu být tak jedinečná, jak jen budu chtít !" "Ano, a můžeš začít teď hned," řekl Bůh, který tancoval, skákal a smál se spolu s Malou duší. "Řekni mi, čím chceš být jedinečná ?" "Čím chci být jedinečná ?" opakovala zamyšleně Malá duše. "Tomu nerozumím." "Inu," vysvětloval Bůh, "být Světlem znamená být jedinečný, být něčím zvláštní. A jedinečná můžeš být mnoha způsoby. Můžeš třeba být hodná, vlídná, tvořivá nebo trpělivá. Napadá tě ještě něco, čím bys mohla být jedinečná ?" Malá duše se na chvíli zamyslela. "Napadá mě spousta možností, jak být jedinečná !" zvolala Malá duše. "Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přítelem. Je jedinečné být ohleduplná k druhým !" "Ano !" souhlasil Bůh, "a Ty můžeš v každém okamžiku být všemi těmito věcmi najednou, nebo jen tou častí, pro kterou se rozhodneš. Právě to znamená být Světlem." Já vím, čím chci být, já vím, čím chci být !" jásala dušička. "Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Je jedinečné být odpouštějící ?" "Ó ano," ujistil Bůh Malou duši. "To je velmi jedinečné. "Hurá," řekla Malá duše. "Tak tím chci být. Chci být odpouštějící. Chci zažít sebe sama jako odpuštění." "Dobrá," řekl Bůh, "Ještě něco bys ale měla vědět." Malá duše začínala být netrpělivá. Jakoby se nic neobešlo bez komplikací. ,A co to je, co bych ještě měla vědět ?" povzdechla si. "Není nikdo, komu bys mohla odpustit. "Nikdo ?" To se dušičce zdálo neuvěřitelné. "Nikdo takový tu není," opakoval Bůh. "Vše, co jsem stvořil, je dokonalé. V celém Stvoření není jediná dušička méně dokonalá než jsi Ty. Jen se kolem sebe rozhlédni."
Až teď si Malá duše všimla, že se kolem ní shromáždil veliký zástup. Přišly duše z daleka široka, z celého Království, protože se rychle rozšířila zpráva o tom, že Malá duše vede s Bohem neobvyklý rozhovor, a každý chtěl slyšet o čem si povídají. Malá duše užasle hleděla na bezpočet jiných duší, které se zde sešly a musela s Bohem souhlasit. Žádná z nich nevypadala méně nádherná, méně velkolepá či méně dokonalá než ona sama. Shromážděné duše vypadaly tak kouzelně a šla z nich taková záře, že na ně Malá duše ztěží mohla pohlédnout. "Komu bys tedy chtěla odpouštět ?" "Tak se mi zdá, že to nebude žádná legrace !" zabrumlala si Malá duše. "Chtěla jsem vědět, jaké to je, když někomu odpustím. Chtěla jsem poznat pocit spojený s touto částí jedinečnosti." A tak Malá duše poznala, jaké to je být smutná. V tu chvíli vystoupila ze zástupu Přátelská duše. "Netrap se, Malá duše," řekla Přátelská duše, "já Ti pomohu." "Opravdu ?" rozzářila se Malá duše. "Ale jak ?" "Jednoduše se stanu někým, komu bys mohla odpustit !" "To bys udělala ?" "S radostí !" zašveholila přátelská duše. "Mohu vstoupit do tvého příštího života a udělat Ti něco, co bys mi pak mohla odpustit." "Ale proč ? Proč bys to dělala ?", ptala se Malá dušička. "Ty, jako naprosto dokonalá Bytost. Ty, která vibruješ takovou rychlostí a záříš tak jasným světlem, že na tebe ztěží mohu pohlédnout ! Proč bys chtěla snížit své vibrace natolik, aby tvé zářivé světlo ztmavlo a zhoustlo ? Proč bys jen chtěla - Ty, která jsi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se celým Královstvím rychlostí myšlenky - vstoupit do mého života a stát se tak těžkou, abys mi mohla provést něco zlého ?" "To je snadné," řekla Přátelská duše. "Udělala bych to, protože Tě miluji." Malou duši tato odpověď překvapila. "Nediv se tolik," řekla jí na to Přátelská duše, "udělala jsi pro mě totéž. Copak si nevzpomínáš ? Ach, už tolikrát jsme spolu tančily, Ty a Já. Tančily jsme napříč celými věky, veškerým časem. Na tolika místech jsme si spolu hrály ! Jen si to už nepamatuješ." "Obě jsme byly vším. Byly jsme nahoře i dole, nalevo i napravo. Byly jsme tady a tam, jsme nyní i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem - obě jsme byli tím kdo ubližuje i tím ublíženým." "Setkaly jsme se už mnohokrát. Jedna vždy poskytla té druhé dokonalou a ideální příležitost vyjádřit a prožít to, čím skutečně jsme." ,A tak," vysvětlovala dál Přátelská duše, " vstoupím i do Tvého příštího života a budu 'ta špatná'. Provedu Ti něco opravdu hrozného a Ty pak můžeš zažít sebe sama jako odpuštění. "Ale co mi uděláš ?" ptala se Malá duše, která teď trochu znejistěla "co by mohlo být tak hrozné ?" "Neboj," řekla Přátelská duše a zamrkala, "něco už vymyslíme." Potom jako by Přátelská duše zvážněla a pronesla tichým hlasem: "Víš, v jednom máš pravdu." "A v čem ?" chtěla vědět Malá duše. "K tomu, abych Ti mohla ublížit, budu opravdu muset hodně snížit své vibrace a ztěžknout." Budu muset předstírat, že jsem něco, co nejsem. Mám tedy na srdci jednu věc, o kterou bych Tě na oplátku chtěla požádat. "Ó, žádej ode mne co chceš, cokoliv si budeš přát !" vykřikla Malá duše a začala tančit a zpívat, "Hurá, budu mít komu odpouštět, budu odpouštět !" Po chvíli však Malá duše zpozorovala, že je Přátelská duše stále potichu. "Tak co tedy ?" zeptala se jí Malá duše. "Co pro Tebe mohu udělat ? Ty jsi takový anděl, že mi pomůžeš !" "To se ví, že tato Přátelská duše je anděl," přerušil je Bůh. "Každý je anděl ! Nezapomínejte: Poslal jsem vám jen samé anděly." Malá duše teď ještě víc než předtím toužila po tom, aby mohla splnit přání Přátelské duše. "Co pro Tebe mohu udělat ?" zeptala se jí znovu. "Ve chvíli, kdy na Tebe zaútočím a srazím Tě na kolena," odpověděla Přátelská duše, "ve chvíli, kdy Ti provedu to nejhorší, co si dokážeš představit - přesně v tom okamžiku..." "Ano ?" přerušila ji Malá duše, "Co... ?" Přátelská duše teď už jen šeptala. "...vzpomeň si, kdo opravdu jsem." "Ach ano," vykřikla Malá duše, "slibuji ! Vždy si Tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď a právě tady !" "To je dobře," řekla Přátelská duše, "protože já budu tak moc předstírat, že zapomenu, kdo jsem. A jestli si nevzpomeneš, jaká opravdu jsem, zůstanu možná ve svém zapomnění velmi dlouho. A když Já zapomenu, kdo jsem, možná zapomeneš i Ty na sebe a budeme obě ztraceny. Pak už by nám pomohla jedině nějaká další duše, která by nám oběma připomněla, kdo jsme." "Ne, my nezapomeneme !" Slibovala znovu Malá duše. "Budu si pamatovat, kdo jsi ! A budu Ti děkovat za ten krásný dar, který mi dáš - možnost naplno prožít své Já, takové jaké opravdu je." A tak se dušičky domluvily. Malá duše vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je Světlem, které je tak jedinečné, a že je částí jedinečnosti zvané odpuštění. A Malá duše dychtivě čekala na příležitost prožít sebe sama jako Odpuštění a děkovat každé duši, která jí to umožnila. A kdykoliv se Malá duše v novém životě setkala s nějakou novou duší, ať už jí toto setkání přineslo potěšení nebo smutek - a zejména když přinášela smutek - vzpomněla si Malá duše na to, co řekl Bůh. "Nikdy nezapomeňte," usmál se Bůh, "poslal jsem vám jen samé anděly."
2. Individuální systemika - Artho Wittemann
Každý z nás má uvnitř sebe spoustu různých zdrojů, tzv. vnitřních osob či částí, které mají svůj vlastní život, svou vlastní vůli a také svoje vlastní pochopení vnějšího světa. Abychom porozuměli tomu, co nám druhý říká a co tím myslí, potřebujeme odhalit onen vnitřní zdroj, který takto promlouvá. Jedním ze způsobů, jak tyto různé zdroje působící v naší psýché odhalit a jak je prozkoumat, je metoda Individualní systemiky, kterou vyvinul německý psychoterapeut Artho Wittemann. Tato metoda odhaluje, jak je náš vnitřní svět uspořádán. Struktura vnitřní osoby Vnitřní osoby jsou vytvořené komplexní formace. Porozumění jejich vnitřnímu uspořádání představuje velkou výhodu na cestě zkoumání nejenom jejich povrchu, ale především toho, jaké jsou ve skutečnosti ve své hloubce, jak jsou uspořádány a na co orientují svou pozornost. Do kontaktu s nimi se dostáváme prostřednictvím rozhovoru s nimi. Dialog s vnitřní osobou Povrch vnitřní osoby bývá často ovlivňován nejednoznačností, což bližší poznání vnitřní osoby právě dvakrát neulehčuje, spíše naopak. Jaké vnitřní osoby jsou uvnitř a dají se identifikovat? Se kterými z nich je třeba začít komunikovat? A jak tento dialog vhodně začít? Postoj, obsah a chování Jedním z nejdůležitějších předpokladů individuální systemiky je přesné a zřetelné rozlišení mezi tím, jak se vnitřní osoby chovají a jaké obsahy komunikují, a tím, jaké mají postoje. Obsahy a chování vnitřních osob nám sice často dávají důležité stopy, ale teprve tehdy, věnujeme-li se důsledně jejich postojům, z nichž tyto obsahy a chování přicházejí, vznikne bezprostřední a skutečné setkání mezi průvodcem a vnitřní osobou. Pět jazyků psýché – tělo, emoce, symbol, jazyk a energie Lidská duše se projevuje na pěti komunikačních úrovních, vždy současně. Když jí na těchto úrovních odpovíme, vznikne pevný a skutečný vztah, který nás rychle dostane pryč od obsahů vnitřních osob zpátky k jejich postojům, které vždy stojí v pozadí. Energetické spojení s vnitřními osobami Rovina vyzařování má v metodě Individualní systemiky zvláštní význam. V ní se totiž v každém okamžiku zrcadlí chování vnitřní osoby. Průvodce, který s vnitřní osobou navázal přímé a pevné energetické spojení, teď totiž může tento dialog daleko víc prohloubit a vést k podstatě věci, aniž by zbytečně moc svou pozornost věnoval obsahům a tématům. Mikrostruktura, makrostruktura a metastruktura psýché Individualní systemika nám poskytuje obraz člověka, který má všechny fenomény své psýché (od těch nejmenších projevů až po ty ucelené a ve vzájemném vztahu) smysluplně uspořádány. Na mikroúrovni se ponoříme do struktury jednotlivých vnitřních osob. Na makroúrovni už bereme v úvahu skladbu a dynamiku celého systému. A na metaúrovni zkoumáme celkový komplex lidských možností spolu s modelem pěti kontinentů lidské duše. Pět kontinentů psýché Zástupci každého z pěti kontinentů lidské duše jsou: žena, muž, dítě, zvíře a bůh. Existují současně v každém z nás – a to zcela nezávisle na tom, jestli o sobě vědí (nebo zda si jsou vědomi sami sebe). Každý kontinent má své výlučné „dary“ a zároveň „potřeby“: • kontinent žena: intuitivní inteligence, kreativita, vztahy, empatie • kontinent muž: racionální inteligence, struktura, vedení, prozíravost • kontinent dítě: citová inteligence, citlivost, blízkost, hravost • kontinent zvíře: instinktivní inteligence, vůle přežít, schopnost a síla se prosadit, ohraničení • kontinent bůh: spirituální inteligence, klid, neohraničenost, bezpodmínečná láska (Článek převzat s drobnými úpravami z www.maitrea.cz)
►► Individuální systemika v Lávce ►► WebSide IndividulSystemic ►► Rozhovor s Arthem Wittemannem v Magazínu Maitrea ►► Arthova kniha Architektura vnitřního světa člověka ►► Arthova kniha Inteligence duše Převzato z www.mojiandele.cz
3. Jak se v sobě vyznathttp://www.pronaladu.cz/jak-se-v-sobe-vyznat/¨ «V mém životě není nic zvláštního… Práce-domov-práce, žádné zájmy“. Často také slýchávám: „Jak se mám v sobě vyznat? Nevím vlastně, co sám chci, ačkoli nad tím pořád přemýšlím“. Myslím, že odpověď znám, respektive, že vím, kde ji hledat. Podle mého názoru hledat odpovědi na otázky „Jak se v sobě vyznat?“, „Jaké si mám vybrat zájmy?“ nebo „Kde mám vzít chuť do života?“ v sobě samém nemá smysl. Nejsou tam, proto když se bezradně ptáme sami sebe, vrací se nám stejně bezradná ozvěna. Člověk vysílený hladem v sobě nikdy nenalezne nový zdroj kalorií a výživných látek. Stejně je tomu s naší psychikou, neexistuje žádné „předurčení“, které by v nás dřímalo ode dne narození. V našem „JÁ“ jsou založeny pouze naše potřeby, schopnost rozpoznat, že se nám něčeho nedostává, že nám něco brání cítit se dobře. Uvědomit si svoji potřebu znamená odhalit vnitřní prázdnotu, kterou chceme zaplnit. Člověk má tři základní potřeby: bezpečí („schizoidní část“ osobnosti), přijetí ostatními („neurotická část“) a uznání („narcistní část“). Kde jsou objekty schopné uspokojit tyto tři základní potřeby? Jsou v nás, nebo ve vnějším světě? Komu by stačilo uznání sebou samým a nikým jiným? Skutečné bezpečí nespočívá v samotě, ale v důvěrném kontaktu s druhým. Člověk, který se ustavičně noří sám do sebe a od vnějšího světa se obrací k „sebenahlížení“, se vlastně noří do stavu nouze, kterou bez konce pociťuje. Jasně a přesně si uvědomit, co potřebuji, je důležité, ale co nastane, bude-li hladový ustavičně cítit svůj hlad a přitom bude odmítat otevřít oči, aby se porozhlédl kolem po nějakém jídle? Přitom v takovém stavu přežívá mnoho lidí. Takže odpověď na otázku „Kde mám vzít zájem a psychickou energii?“ je velmi prostá: ve vnějším světě. Smysl života nejde odhalit v obě samém, ten najdeme, když se sami otevřeme světu. Někomu postačí jen trocha otevřenosti a potřebuje dlouhý čas, aby „zpracoval“ a přijal dojmy. Takovým lidem se říká introverti. Extroverty jsou ti z nás, kdo mají mnoho energie, nabírají ji plnými hrstmi z okolního světa, často však bývají bezvýrazní, cizími hlasy a cizími životy přehlušují svoje „JÁ“, které se jen nesměle snaží upozornit na své vlastní potřeby. Jsou i tací, kteří se bojí vykročit do světa, zdá se jim plný nebezpečí a nástrah. Radši se schovávají ve skořápce svého vlastního vnitřního vesmíru, kde však nicméně panují prázdnota, mlčení a apatie. A jsou takoví, kteří zapomněli na své vlastní „JÁ“, protože úplně splynuli s vnějším prostředím: ti se nebojí, protože se ztratilo jejich „JÁ“, schopné strach pociťovat. Bojí se teprve tehdy, když je život na nějakou dobu vyhodí z obvyklých kolejí. Máme k dispozici spoustu náhražek, které nám nedovolí pocítit skutečný hlad: televize a Internet jsou fastfoodem téměř identickým s vnějším světem. Energie potřebná k akci vzniká jako výsledek napětí mezi potřebou a objekty, které tuto potřebu mohou uspokojit. Čím zřetelněji člověk cítí hlad, čím méně ho ukájí náhražkami, tím aktivněji hledá jídlo. Přesně a jasně si uvědomuje prázdnotu i to, jak ji zaplnit. Stykem s jinými lidmi, hudbou, knihou, činností – čímkoli, avšak ani jedna z těchto věcí nebo činností není uvnitř nás samých. Štěstí je stav, kdy víme, že máme všechno k tomu, abychom dokázali uspokojit všechny své důležité potřeby… Myslím, že mnozí znají ten příliv energie, když si jasně uvědomíme: „Jo, tohleto chci!“ nebo „Aha, tohle je k tomu potřeba!“ Abychom mohli pocítit štěstí,musíme aktivně hledat a vzájemně reagovat se světem okolo. Když člověk nehledá, nevybírá, nenajde nikdy objekt, na který by jeho mysl zareagovala: „To je to moje!“ Pokud tedy netrpíme nějakou patologií a přesto jsme ještě naživu, pak nikoli proto, že nemáme dostatek zájmu nebo síly, ale proto, že někam „ulíváme“ nebo schováváme akční energii. Jsou tři možnosti: 1. «Já nic nechci»Potřeby si můžeme neuvědomovat, nicméně však existují. Protože opakem tvrzení „Já nic nechci“ je prohlášení „Mám všechno a jsem dokonale šťastný“. Avšak lidé sdělující, že žádné potřeby nemají a nic nechtějí, se obvykle cítí docela jinak. Přesnější by tedy bylo říci: „Nevím, co chci“. Případně: „Znám svoje potřeby, ale budu nad tím muset ještě podumat…“ Tento druhý případ ukazuje buď na přepečlivé skrývání své potřeby (nejčastěji formou nějakého sebepodceňujícího prohlášení typu „Já mám jen taková nesmyslná přání… měl bych si přát něco serióznějšího, aby to ocenila i mamka“), nebo jde zjevně o něco, co ve skutečnosti nechceme. Opravdu vyhládlý člověk se nebude odvracet od zeleniny a žádat koroptve na másle, bude jíst a bude mít z jídla požitek. Málokdo jí tak energicky, jako hladový člověk. 2. «Všechny ženský jsou husy a chlapi ničemové»S objekty ve vnějším světě je to nějak na levačku. Co to znamená? Znamená to, že ve světě kolem sebe zarytě nespatřujete nic, co by mohlo ukojit váš vnitřní hlad. Všechny ženy jsou pro vás husy a všichni muži jsou alkoholici a darmožrouti (a všichni ti normální už jsou zadaní). Šéfové jsou kreténi, a k tomuhle bych nešel ani za nic, ani na něj nepromluvím, protože bych se musel cítit jako idiot. Nebo: nebudu se o nic pokoušet, nemá to cenu, dopadne to jako vždycky… Takže znovu sebepodceňování, už jste se dokonale naučili předem odmítat každou možnost. V důsledku takového přístupu ve světě kolem vás (přesněji řečeno ovšem ve vašem vědomí) nezůstává nic, co by mohlo zaplnit vnitřní prázdnotu, a ta se šíří stále víc. 3. «Bojím se riskovat»Potřeba i objekt jsou jasné, ale něco vám brání jednat. Energie je v půli cesty zablokována, nebo se někam rozptýlí. Kdo by neznal situaci, kdy chce něco moc důležitého říci druhému člověku, ale strašně se bojí, a proto znovu a znovu mele o tom, co ho zrovna napadá, jenom ne o tom důležitém. Druhá cesta je náhražková. Nenavážeš známost s dívkou, o kterou stojíš, ale s tou, která se zdá přístupnější. Když člověk pořád něco žvýká, hlad ani necítí. Energii ani elán v tom nenajdeš, zato je to bezpečné… Život plný energie a přání je cestou provazochodce. Balancujeme nad obrovským šumícím mořem a nasloucháme tichému hlasu svého „JÁ“, který promlouvá o našich potřebách. Pokud jsme vnímaví ke světu okolo, můžeme zaslechnout něco, co s naším vnitřním hlasem souzní. A tehdy vybuchne energie v reakci poznání: „To je to moje!“
|
